Mor v Aténach – antická knižnica, časť VIII.

Rôzne epidémie a zákerné choroby trápia ľudstvo už od nepamäti. V dobách, kedy zdravotná starostlivosť nebola ľahko dostupný štandard, to pre ľudí predstavovalo skutočnú katastrofu, ktorá decimovala celé národy. Súčasnú situáciu nechcem zľahčovať, pretože si uvedomujem, že veľkému množstvu ľudí spôsobuje naozaj nepríjemné ťažkosti. Výsledkom šikovnosti a húževnatosti ľudského umu sú moderné technológie a poznatky v medicíne, ktoré robia pandémie a epidémie znesiteľnejšími. Len tak pomimo – podľa mňa skutočný progres spočíva práve v tom a nie v relativizovaní morálnych zásad, popieraní prirodzeností a ničení tradičných väzieb.

Pamiatku na to, ako ľudia prežívali choroby, nám zanechal antický grécky historik Thukydidés, syn Olorov a po matke potomok tráckych kráľov. Narodil sa pred rokom 454 pred Kristom. Zomrel pravdepodobne okolo 404/3 pr. Kristom počas občianskej vojny. V Aténach zastával úrad stratéga, bol zámožný a aristokratického zmýšľania. Na istý čas bol vo vyhnanstve, kde sa venoval najmä cestovateľskej a literárnej činnosti. Jeho dielo sa najčastejšie označuje ako Dejiny peloponézskej vojny, ktoré mladší bádatelia rozdelili na 8 kníh.

Thukydidés pôsobí ako objektívny historik. Zhromažďoval informácie od oboch strán a hojne používal úradné záznamy. Dobre sa vyznal vo vojenstve a preto je najmä opis bitiek mimoriadne podrobný a znalecký. V diele uvažuje nad spoľahlivosťou údajov, zavrhuje tendenčné správy a povesti, dbá na presnosť a správnosť dátumov. Nemá problém pomenovať chyby a nedostatky Atéňanov, ale aj prednosti a úspechy nepriateľov. Touto kritickou metódou sa odlíšil od ďalších gréckych historikov a pre svojich nasledovníkov sa stal vzorom. Na jeho dielo tematický naviazal Xenofón. Ovplyvnil aj rímskych historikov Sallustia či Tacita. Práve v tomto diele zachytil epidémiu, ktorá v Aténach vypukla okolo roku 430 pred Kristom. Za približne 5 rokov jej trvania usmrtila takmer 100 000 ľudí, medzi nimi aj slávneho aténskeho štátnika Perikla. Napriek tomu, že správy aj od tohto autora musíme vnímať kriticky, jeho výklad o aténskom more, ktorý sám zažil, je uveriteľný a môže nám slúžiť ako ilustrácia toho, ako ľudia kedysi prežívali takéto celospoločenské katastrofy:

Thukydides/wikipedia.org

 /2/ Hned jak začalo léto, vtrhli Peloponnésané a jejich spojenci se dvěma třetinami svých sil tak jako poprvé do Atiky (velel jim Archidamos, syn Zeuxidamův, lakedaimonsky král), utábořili se a plenili zemi.

/3/ Byly teprve nemnoho dní v Atice, když propukla u Atéňanů ona nemoc, která prý se už dřív ukázala na mnoha místech, na Lémnu i jinde, avšak nikdo si nepamatoval,  že by byl někde mor tak hrozny a že by zahubil tolik lidí. /4/ Vždyť ani lékaři nepomáhali, protože tu nemoc léčili poprvé a neznali ji, naopak sami umírali nejčastěji, protože přicházeli do styku s nemocnými, a nepomáhalo ani žádné jiné lidské umění. Všechny modlitby odříkávané na svatých místech a všechny věštby a podobné prostředky, jichž užívali, se ukázali neúčinné a lidé přemnožení zlem od nich nakonec upustili. […]

49. Ten rok byl podle všeobecného názore zdravý jako málokterý jiný, pokud jde o jiné choroby. Jestliže někdo nějakou trpěl dřív, každá přešla v tuto. Ostatní byli zachvácení znenazdání, bez jakékoliv příčiny, z úplného zdraví. Nejprve se nemoc projevila prudkou horkostí hlavy, zarudlosti a zánětem očí, uvnitř, to jest v krku a na jazyku, bylo vše ihned naběhlé krví, dech byl nepravidelný a odporně páchl. /3/ Pak se k tomu přidalo kýchání a chrapot a za krátký čas potíže sestoupili do prsou a přidružil se k ním silný kašel. Když se nemoc usadila v žaludku, převracela jej a docházelo k vylučování žluči ve všech podobách. […]

/8/ Nemoc se totiž vrazila do ohanbí a do konečku rukou a nohou a mnozí se uzdravili, ale přišli o tyto údy, někteří ztratili i zrak. Některé postihla po uzdravení úplná ztráta paměti a oni nepoznávali sami sebe ani své příbuzné. 50. Slova jsou slabá na to, aby mohla vystihnout ráz té nemoci. Koho napadla, trpěl hůř, než jsou schopny snést lidské sily. […]

(51) /4/ Nejhroznejší na té nemoci byla malomyslnost, která zachvátila každého, kdo pocítil, že je nemocen (hned totiž v myšlenkách podlehl beznaději, poddal se nemoci a nevzdoroval jí), a dále to , že jak jeden ošetřoval druhého, nakazil se od něho a lidé umírali jako ovce. To způsobovalo zhoubu největší. […]  52. Vedle této strasti zvětšovalo jejich potíže i hromadné stěhovaní lidí z venkova do města: pociťovali je především ti, kteří přicházali. /2/ Protože pro ně nebyly domy, žili v dusných barácích, kde se v letním parnu nedalo dýchat, a tak smrt mezi nimi řádila bez pořádku. Mrtví a umírající leželi jeden přes druhého, jiní se váleli po ulicích kolem vodních nádrží, k smrti umořeni touhou po vodě. […]

(53) /4/ Žádný strach z bohů ani lidský zákon je nedržel na uzdě, protože jednak považovali za úplně stejné ctít bohy a nectít vzhledem k tomu, že viděli, že umírají všichni stejně, jednak nikdo nevěřil, že bude žít tak dlouho, aby musil skládat účty ze svého jednání a odpykat si trest, protože všem visel nad hlavou mnohem větší trest už jim přisouzený a bylo podle nich spravedlivé, aby měli něco ze života, než onen trest dopadne. 54. Taková pohroma dolehla na Athéňany a tížila je, vždyť, ve městě lidé umírali a kraj mimo město byl pustošen.       

Pramene:

Thukydides: Dějiny peloponnéské války, Odeon  1977, s. 129-132

Použitá literatúra:

Canfora Luciano: Dějiny řecké literatúry, Koniasch Latin Press 2009

Littman Robert J.: The Plague of Athens: Epidemiology and Paleopathology  in Mount Sinai Journal of Medicine: A Journal of Translational and Personalized Medicine, Volume 76, Issue 5 October 2009, s. 456-467

Stiebitz Ferdinand: Stručné dějiny řecké literatury, Jednota českých filologů 1940

Titulný obrázok:

Michiel Sweerts, Mor v Aténach, 1654/wikipedia.org