Spomienky na 21. august

V uplynulých dňoch sme si tak, ako každý rok pripomenuli vpád vojsk Varšavskej zmluvy do Československa, s krycím názvom operácia Dunaj, ktorý znamenal nielen následnú vojenskú okupáciu československého územia, ale i zvrátenie prebiehajúcich reforiem a zatknutie vedúcich československých predstaviteľov. 

Mladá generácia o predmetných udalostiach často nevie takmer nič. Naši rovesníci sa pri oboznamovaní s týmito udalosťami musia opierať o sprostredkované informácie dobových dokumentov, záznamov či iných prameňov – napríklad osobných príbehov jednotlivcov. Také sú obsiahnuté napríklad v knihe Srpen 1968v prvej časti napísanej Jiŕím Dienstbierom a Karlom Lánským, ktorá nesie názov ROZHLAS PROTI TANKÚM. 

Obaja boli pracovníci Československého rozhlasu. Jiří Dienstbier sa zúčastnil demokratizačného procesu, nesúceho názov Pražská jar.  Karel Lánský bol v roku 1961 vylúčený z KSČ kvôli svojim kritickým postojom voči strane. 

Srpen 1968 a púsobení rozhlasu v něm má a bude mít v novodobé historii Československa významné místo. Tyto naše řádky jsou skromným příspěvkem k odstraňování dejinných mezer” J.D., K.L. (s.22) (foto: databazeknih.cz)

Svoje skúsenosti z daných momentov opisujú v knihe nasledovne (úryvky):  

Jiří Dienstbier: 

“Problematiku vztahu ČSSR k ostatním zemím Varšavského paktu sem v té době viděl jako spor mezi členy jedné rodiny. Představa, že by jeden soudruh mohl jet na toho druhého s tankem, se mi zdala naprosto nesmyslná. Celé generace mých předkú snily o Rusech jako o osvoboditelích a oni by měli přijít jako okupanti?! Nesmysl!” (s.26) 

“Ve 22.25 začaly agentúry vysílat první poplašnější zprávy o přesunech vojsk, zejména v NDR. Takové zprávy však od května chodily skoro denně. Závažnejší informace přišla z generálního štábu, byla však velmi neurčitá a nepřesná . Telefonovali , že u ministra obrany Dzúra jsou příslušníci nějaké rozvědky a nějací vojáci. Formulace byla taková, že jsem to považuval buď za vtip nebo za jednu z fám, které tehdy přicházely. ” (s.27) 

Telefón zazvonil asi pět minut poté, co jsem usnul. “Probuď se,” volal Zázvorka. “Obsazují nás Rusové. V rozespání jsem zabručel , aby si nechal takový blbý vtipy, ale hned jsem věděl, že tohle legrace není. “Mám tu dálnopis z Bratislavy. Už jsou tam. Neslyšíš ten hukot?” Nemusel jsem ani natahovat uši. Nebylo pochyb, že nad domem přelétá jedno letadlo za druhým. “Hned jsem tam.” Zavěsil jsem a za deset minut jsem byl v radiu. (s.29) 

“‘Jak to, že nevysíláte?!’ – ‘Vypnuli nám vysílače, řekl jsem. – ‘Tak je zapněte!‘ zahřmělo z ulice. ‘To nemúžeme. Nejbližší je u Mělníka’. Ale řekněte komu múžete, že nás obsazují armády pěti zemí Varšavské smlouvy, že Dubček, Smrkovský, Černík ani Svoboda o tom nevědeli a odsuzují to. Právě vydali prohlášení.” (…) Chtěli jsme se ještě pokusit, aby se svět dozvěděl včas, že vojska Varšavské smlouvy do Československa nepozval žádný ústavní orgán, že představitelé všech ústavních orgánú bez výjimky invazi odsoudili. Po krátke poradě jsem si vzal jednu kopii prohlášení předsednictva a se ženou jsme se vydali na jugoslávské velvyslanectví, kde jsem znal radu Radinoviče. V Mostecké ulici hlídkovali uniformovaní policisté a potulovali se nápadní civilové. Nechtěl jsem riskovat. Telefonní budky na Malostránskem náměstí nefungovaly, avšak v Karmelitské ulici svítilo tuto ranní hodinu světlo v malém krámku. Zaklepal jsem a otevřel dveře. Za stolem plakala stařenka. Bědovala nad vnukem v Komárně, které bylo ješté včera jedním z nejbezpečnejších míst, kde se dá vojákovat. Za ní zněl z rozhlasu po drátě známý hlas. Chvíli jsem nevěřil svým uším. Hlasatel fišer četl, že „předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen základním zásadám vztahú mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.“ (s.31-32) 

Karel Lánský: 

Kolem sedmé hodiny se už v okolí rozhlasu ozývala střelba. Připravili jsme v operačním studiu státní hymnu a upozorňovali posluchače na pravděpodobnost, že naše vysílání bude násilně přerušeno. (s.35) 

Jiří Dienstbier: 

Když se podařilo odvysílat a mnohokrát opakovat stanovisko ústavních činitelú, byla fakticky zmařena možnost, že stoupenci invaze zneužijí některých nižších orgánú, případně, že vznikne nejistota. Pozitivní postoje by interventúm umožnily tvrdit, že alespoň některé oficiální instituce je podporují. Kdyby jim pak poskytly ochranu před jejich rozzuřenými členy, mohlo by to vést ke konfliktúm a střetúm, jimiž by se pak dodatečně potřeba invaze zdúvodňovala. (s.35) 

Karel Lánský: 

Po nabádavých slovech Igora Kratochvíla (výzva občanom, aby neblokovali priestory pred rádiom a rozišli sa – snaha zabrániť konfliktom s okupantmi pozn.)podbarvených mimořádně silnou a hustou střelbou ze samopalú, zazněla podruhé hymna. Vedeni jedním členem závodní stráže vstoupili do operačního studia sovětští vojáci, poručili studio vyklidit, zamkli je, před zvukotěsné dveře posadili stráž a tím podle svého přesvědčení ukončili vysílání. Protože technici již stačili připravit náhradní studia – jedno dokonce v hlavní budově – chtěl jsem nejprve zajistit, aby vojenská technika, o níž jsem předpokladal, že ji armáda má k dispozici, nemohla naše vysílání snadno objevit a zlikvidovat. Doporučil jsem proto vedoucímu techniky, abychom se na určitou dobu skutečně odmlčeli. V té době se podařilo zajistit vysílaní televize, takže nejnutnejší informace posluchačú byla zajištěna. Odmlka trvala asi dvě hodiny. Pak mě vedoucí techniky a další upozornili, že naše mlčení púsobí na veřejnost negativně, že se stale vice Pražanú soustřeďuje kolem rozhlasové budovy a situace se múže zvrhnout v konflikt s okupačními jednotkami. Dal jsem jim okamžitě za pravdu. Kolem 11. hodiny bylo vysílání legálniho Československého rozhlasu obnoveno, aby už bez přerušení proběhlo maratón dramatických srpnových dnú. (s.39) 

Karel Jezdinský (novinár, neskôr emigroval): 

Hrozné bylo, že jsme už nemohli říct nic lidem venku před rozhlasem. Před obsazením jsem je několikrát vyzýval – viděl jsem, že mají tranzistory – aby odešli, pomoci nám stejně nemohou a jen riskují život. Co se tam odehrálo, bylo mnohokrát popsáno – o mrtvých, zakrvácených praporech, o tom hořícím tanku, který byl tolikrát vyfotografován. (…) U elitního vojska jsem předpokladal určitou úroveň vzdělání. Pomalu jsem jim vysvětloval, co všechno tu vlastně provádějí, že zrušili staleté přátelství našich národú. Mlčky, snad I se zájmem, poslouchali moji přednášku několik minut. Jeden z nich to konečně nevydržel. Přitiskl mi samopal k hrudi a trochu rozrušeně, ale spíš ublíženě vykřikl:  ‘Mlč, co bys dělal ty, kdybys dostal rozkaz!’ Vzdálil jsem se s pocitem, že rozhovor přece jen měl smysl. (s.40) 

Jiří Dienstbier: 

Sovětští vojáci se chovali nejistě. Byli asi instruováni, že budou vítáni jaki záchranci Českoslovákú před kontrarevolucí. Přátelé se neobjevovali: neobjevila se ani kontrarevoluce. Přítel i nepřítel v jedné osobě vysvětloval vojákúm, že jsou nezvanými hosty, psal nápisy na zdech a vyzýval Ivana, aby se vrátil domú, že mu tam Kolja chodí s Natašou. A jak měl sovětský voják řešit ideologický problém, který mu nabízel nápis: ‘Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!’ (s.42) 

Bývalý moskevský zpravodaj (Ján Petránek pozn.) hovořil take se sovětskými vojáky: “Jsou to většinou mladí chlapci, politicky málo zkušení a málo politicky myslící. Obracel jsem se proto především k dústojníkúm a byl jsem překvapen, jak jsou překvapeni oni. Čím? Byli posláni do naši země potlačovat kontrarevoluci a s údivem shledávají, že situace je zcela jiná. Nikde se nesetkali s pouličními boji Čechoslovákú proti Čechoslovákúm.” (s.44-45)  

Jiří Dienstbier – Karel Lánský (foto: koláž – internet)

Invázia vojsk Varšavskej zmluvy do Československa sa nezaobišla bez obetí na ľudských životoch z radov civilného obyvateľstva. Podľa doterajších poznatkov v období od 21. augusta do 31. decembra 1968 zahynulo na Slovensku 38 osôb. V celom Československu sa počet obetí meria na 108. [3] 

Prvé výročie okupácie sa malo niesť v znamení pokojných protestov naprieč celým Československom. Komunistická vláda bola na tento deň pripravená. Polícia, armáda a Ľudové milície boli vyčistené od jedincov, ktorí prejavovali známky odporu voči intervencii cudzích vojsk na československom území. Režim sa dokonca snažil indoktrinovať niektorých civilistov tak, aby boli schopní zasiahnuť proti svojim spoluobčanom.  

Do ulíc na prvé výročie okupácie vyšli desiatky tisíc ľudí – najviac v Prahe, Brne a v Liberci. Iba do pražských ulíc bol poslaný tankový pluk o sile 88 tankov, čo mimochodom predstavovalo ich jediné bojové nasadenie od druhej svetovej vojny.  

Niekoľko rokov sa ako oficiálny počet obetí násilného potlačenia protestov uvádzalo číslo 5. Boli to ľudia priamo zastrelení zásahovými jednotkami. Najmladšou obeťou bol 14 ročný Bohumil Siřínek z Prahy, ktorý stal pri stánku s kvetinami a párkami, pričom iba pozoroval dianie vôkol seba. Na následky streľby Ľudových milícií zomrel o pár dní. Komunisti jeho rodine zakázali o okolnostiach smrti hovoriť a režim ich naďalej šikanoval.  

Minulý rok zverejnil kolektív historikov zistenie, že majú vedomosť o dvoch nových obetiach. Prvou je Bohuslava Mázná, ktorá zomrela na následky zrážky s neosvetleným obrneným transportérom. Druhou je pravdepodobne jediný mŕtvy spomedzi bezpečnostných zložiek. Historici jeho indentitu zatiaľ nedokázali odhaliť. Určité dôkazy naznačujú, že mohlo ísť o J. Pavlíka z 1. Tankovej divízie v Slaném. Údajne mal zomrieť pri zaradzovaní tankov pred výjazdom z kasární 22. augusta.  

Informovanosť o auguste 1989 nie je podľa historika Lukáša Cvrčka veľká nielen medzi mládežou, ale taktiež medzi pamätníkmi, z čoho obviňuje dobovú propagandu. 

Už pred protestnými zhromaždeniami sa tlač snažila občanov zastrašiť. „Režim sa snažil pozornosť odkloniť iným smerom – práve v tej dobe sa začalo vo výrazne zosilnenej miere pripomínať výročie SNP,“ objasnil Cvrček.  

Keď už na samotné protesty došlo, režimistickí novinári sa snažili očierniť demonštrantov. V tlačovine „Neprošli“, ktoré vydalo Rudé právo ako špeciál k potlačeniu protestov sú demonštranti vykreslení ako kriminálne živly a vrahovia. 

Ako informovalo Rudé právo o demonštráciách (foto: Moderní-Dějiny.cz)

Podľa historika Cvrčka by sa vláda Českej republiky mala ospravedlniť, keďže je nástupníckym štátom vtedajšej Československej socialistickej republiky: „Vtedajšia vláda vydala rozkaz a nesie zodpovednosť za nezákonné správanie príslušníkov ozbrojených zložiek počas zásahu proti demonštrantom, či sa už jedná o neodôvodnenú streľbu do ľudí, alebo o týranie, bitie a ponižovanie zadržaných.“

Zásah proti demonštrantom na prvé výročie okupácie (foto: ČTK)

Udalosti a obete súvisiace s 21. augustom 1968, ale aj s režimom, ktorý bol nastolený po vpáde vojsk Varšavskej zmluvy na územie ČSSR, by nám ako národu mali navždy ostať v pamäti. Vždy si na ne spomeňme, keď sa v iných štátoch budú intervenovať vojská nás, našich spojencov alebo aj hocikoho iného. Rovnako, ako pri Mníchovskej zrade, nech nám august 1968 pripomína, že sa musíme v prvom rade spoliehať najmä sami na seba, nie na veľmoci či už z východu alebo zo západu. Česi i Slováci zažili počas dvadsiateho storočia, ak nie podrazy, tak minimálne neseriózne zaobchádzanie z obidvoch svetových strán. Nech je to mementom pre všetkých, radových občanov či politikov, ktorí uvažujú nad prítomnosťou cudzích armád na území Slovenskej republiky. História sa na nich bude navždy pozerať ako na kolaborantov s cudzími mocnosťami.  

Zároveň by sme si aj v kontexte spomínaných udalostí mali uvedomiť silu, statočnosť, odhodlanie, vieru a sebazaprenie našich predkov. Naše územie obývali preživší z generácie, ktorí ako mladí čelili prvej svetovej vojne, ako dospelí druhej svetovej vojne a s vidinou pokojnej a slobodnej jesene svojho života sa museli ešte popasovať s inváziou cudzích vojsk do svojho štátu, čo malo za následok roky neslobody, cenzúry a násilnej ideologickej indoktrinácie, zasahujúcej do asi všetkých oblastí života. Už len z úcty k nim buďme radi, že žijeme v relatívnom mieri a pokoji, no nebojme sa postaviť proti každej forme zasahovania do našich osobných slobôd či štátnej suverenity Slovenska. 

Knižný zdroj: 

DIENBSTIER,J., LÁNSKY, K. et al. Srpen 1968. Praha : Práce, 1990. 224 s. ISBN  24 – 038 – 90.  

Internetové zdroje: 

[1] Jiří Dienstbier (1937). [online]. In: sk.wikipedia.sk. [cit: 2020-8-23]. Dostupné na  

https://sk.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Dienstbier_(1937). 

[2] Karel Lánský. [online]. In: pametnaroda.cz. [cit: 2020-8-23]. Dostupné na 

 https://www.pametnaroda.cz/cs/lanskykarel-1924. 

[3] Obete. [online]. In: 21august1968.sk. [cit: 2020-8-23]. Dostupné na 

https://www.21august1968.sk/sk/obete/. 

[4] Den, kdy československá vláda poslala tanky na své lidiSoučasní představitelé státu by se měli omluvitříká historik[online]. In: ct24.ceskatelevize.cz. [cit: 2020-8-23].  Dostupné na https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3166092-den-kdy-ceskoslovenska-vlada-poslala-tanky-na-sve-lidi-soucasni-predstavitele-statu?fbclid=IwAR13QBqiRnLTCU-gQhzvzrT8oA9rCU5uXKszLHnCCYmBSUGXJ4-xKEzxnxc. 

 

Odkazy na obrazové prílohy: 

Titulný obrázok: https://www.postoj.sk/uploads/13118/conversions/headline.jpg  

1. https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/172929/bmid_srpen-1968-172929.jpg 

2. koláž:   https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn%3AANd9GcTjjGKrrtvvvyehbBiLlwKoGmR5sD1fxQbcww  &usqp=CAU a  

https://www.pametnaroda.cz/sites/default/files/witness/5344/5344-portrait_former.jpg  

3. https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/styles/scale_1180/public/images/2485239-snimek-obrazovky-1.v1_0.jpg?itok=sKbn-rvc 

4.  https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/styles/scale_1180/public/images/2340899-fo00093287.jpeg?itok=6JMV0w9u 

_______________________________________________________________________________________________________________

Autor článku je Marek Gábrik, študent a aktivista. Na našu stránku prispieva svojimi článkami ako externý bloger.