Lukrécia, symbol ženskej cnosti – antická knižnica, časť. IV

Celé stáročia platilo, že osobnosti predkladané mládeži za vzor museli byť naozaj výnimoční jedinci, ktorí vynikali svojim charakterom a činmi. To iste neznamená, že neexistovali prešľapy proti morálke, zločiny a iné negatívne javy. Je to jednoducho súčasť ľudskej povahy a sveta, v ktorom žijeme. Som však presvedčený, že správnym vzdelávaním od skorého veku sa dá cibriť pevnosť charakteru a predchádzať amorálnemu správaniu a jeho zhubným vplyvom na život. K tomu prirodzene patrí aj prekladanie vzorov, ktoré nám svojim príbehom dokazujú správnosť fungovania podľa kladných cností a zásad alebo nám dávajú preventívne ponaučenie z morálneho zlyhania. 

V súčasnom vzdelávacom systéme je tento prvok obsiahnutý len veľmi povrchne a plytko. Naopak, v médiách majú obrovské množstvo pozornosti aj ľudia – celebrity, ktoré pre spoločnosť neurobili nič pozitívne. Slávou sú dnes korunovaní otvorení užívatelia drog, pseudoumelci bez reálneho talentu a tvorivých schopností, či rôzni blogeri, u ktorých vrchol činnosti spočíva v obsahovo bezduchých a umelých pózach pred kamerou. Je dôležité uviesť aj to, že túto pakultúru konzumné masy hltajú úplne dobrovoľne – čo je azda najtragickejšie. 

Áno, žijeme v slobodnom svete, kde si každý môže vybrať vlastnú cestu. Myslím si, že ak sa deti a mládež nebudú chcieť vidieť v obetavých, fyzicky a duševne silných bojovníkoch, umelcoch, či vedcoch s oceľovou vôľou,  ale skôr v zdrogovaných, chamtivých, hedonistických kreatúrach, po ktorých nič pozitívne neostane, tak naša spoločnosť bude čeliť naozaj vážnym problémom. Samozrejme, riešenie nespočíva len v sťažovaní sa. Z tohto dôvodu sa Vám na našom portáli snažíme približovať silné a inšpiratívne osobnosti z dejín.

Jednou z nich, hoci značne zmytologizovanou, bola aj Lukrécia, žena rímskeho aristokrata Tarquinia Conlatina, ktorej zmysel pre česť a tragická smrť zanechali hlbokú stopu v antickej a kresťanskej európskej kultúre. Jej príbeh sa zachoval z prác antických autorov ako Dionysios z Halikarnasu, Ovidius, či Titus Livius:

„Když tak náhodou popíjeli u Sexta Tarquinia, kde obědval i Collatinus Tarquinnius, syn Egeriin, tu v řeči padla zmínka o manželkách: každý chválil nadmíru tu svou. Z toho pak vznikla hádka a tu Collatinus řekl, že není třeba o tom mnoho slov pronášet, že i v několika málo hodinách lze zvědět, o kolik nad ostatní vyniká jeho Lukrecia. ‚Nuže, je-li v nás svěžest mladosti, proč tedy nesedneme na koně a neprohlédneme osobně povahy svých žen? Každému nechť je nejzřejmnějším důkazem, co se muži při neočekávaném příchodu ukáže před očima.‘ […]

královské snachy uviděli na rozmařilé hostině s družkami marnit čas, kdežto Lucretii zastihli sedící uprostřed domu mezi služkami, jak se zabývala do pozdní noci předením vlny. Chvála ženy plynoucí z oné hádky náležela Lucretii. […] Tu pojme Sexta Tarquinia ničemná smyslná touha násilím zneuctít Lucretii. Dráždila ho jak její krása, tak i osvědčená její počestnost. Ale tehdy po noční mladické zábavě se muži vrátí do tábora. Po uplynutí několika málo dnů přišel  Sextus Tarquinius do Collatie bez vědomí  Collatinova a jen s jedním  průvodcem. Tam byl laskavě přijat lidmi netušícími jeho záměr; po večeři byl odveden do ložnice pro hosty; tu vzplanul smyslnou touhou.  Když sa zdálo všechno okolí dost bezpečné a všichni zřejme pohrouženi v spánek, vytasil meč, vnikl ke spící Lucretii, levou rukou jí stiskl hruď a řekl: ‚Mlč, Lucretie, jsem Sextus Tarquinius; mám v ruce meč, zemřeš, jestliže hlesneš.‘ Žena vyděšená ze spánku viděla, že není pomoci a že hrozící smrt je nablízku. Tarquinius jí vyznával lásku, žadonil, střídal prosby s výhrůžkami, snažil se ze všech stran působit na ženského ducha. Když videl, že zůstává zatvrzelá a že se nedá naklonit ani strachem před smrtí, přidal k tomu nahánění strachu jěšte výhrůžku hanby. Řekl, že položí vedle ní mrtvé probodnutého nahého otroka, aby se o ní mluvilo jako o zabité při hnusném cizoložství. Když tím vyhrožováním jeho vášeň vítězně zdolala její vytrvalý odpor, odjel odtud Tarquinius rozjařený, že překonal tú ženskou počestnost. […]

Marcantonio Raimondi, Lukrécia, 1534

Spurius Luctretius přišel spolu s Publiem Valeriem, synem Volesiovým, Collattinus s Luciem Iuniem Brutem, nímž se náhodou vracel do Říma a potkal tak posla manželčina. Najdou Lucretii sedící zarmoucenou v ložnici. Při příchodu příbuzných jí vystrykly slzy. A když se jí muž ptal: ‚Vede se ti dobře?‘ odpověděla: ‚Nikoliv. Jakpak se může dobře vést ženě, když ztratila počestnost? Stopy cizího muže, Collatine, jsou na tvém lůžku. Avšak jenom tělo je poskvrněno, duch je nevinen. Smrt mi bude svědkem. Ale podejte mi pravice na čestné slovo, že tohle nezůstane bez trestu pro cizoložníka. Je to Sextus Tarquinius, který jako nepřítel místo hosta sem ozbrojen násilím vpadl předešlé noci; dosáhl tu rozkoše zhoubné, ale nejen pro mne: jste-li vy muži – i jemu samému čin přinese zkázu.‘ Všichni po řadě jí dají čestné slovo; těší ji zkormoucenou tím, že vinu přičítají nikoli ji, protože byla donucena, ale původci toho zločinu: mysl prý hřeší, ne tělo a tam, kde není úmysl, není také vina. Ona pravila: ‚Vy uvažte, co jemu patří; já se sice zprošťuji hříchu, ale neosvobozuji se z trestu; a podle přikladu Lucretiina napříště žádná nestoudná žena naživu nezůstane.‘ Vrazila si do srdce nůž, který měla ukrytý pod šatem, dolehla ještě na tu ránu a umírajíc klesla. Zatímco oni byli zmoření žalem, Brutus vytrhne z rány Lucretiin nůž, zbrocený krví, drží ho před sebou a zvolá: ‚Při této krvi před bezprávím královým nejčistší přísahám a vás, bohové, si beru za svědky, že já Lucia Tarquinia Superba s jeho zločineckou manželkou i se vším potomstvem dětí odtud vyženu mečem, ohněm, jakoukoli silou budu moci, a že nestrpím, aby oni ani nikdo jiný kraloval v Říme.'“

Či už bola Lukrécia skutočnou ženou alebo mýtickou figúrou, jej znásilnenie a samovražda symbolicky zosobňujú brutálnu vládu tyrana a ochotu Rimanov bojovať a zomrieť pre vyšší morálny princíp. Jej česť pre ňu znamenala viac ako život, čo sama dokázala, napriek tomu, že ju jej okolie uisťovalo o jej nevine. Lukréciin mimoriadny čin, ktorý údajne spôsobil pád rímskych kráľov, viedol ku vzniku republiky a navždy tak zmenil dejiny, bol obdivovaný nie len v období antiky, ale aj po prijatí kresťanstva. Lukrécia sa stala symbolom počestnosti, cudnosti a vernosti. Na jej skutok odkazovalo vo svojich dielach množstvo popredných európskych filozofov, umelcov a spisovateľov, akými boli svätý Augustín, William Shakespeare, Dante Alighieri, Tizian, Rembrandt van Rijn, Albrecht Dürer alebo Sandro Botticelli. Ako veľmi kontrastne pôsobí príbeh a odkaz ženy, pre väčšinu mládeže úplne neznámej, oproti súčasným obdivovaným „hviezdam“ bez štipky sebaúcty a citu pre skutočné hodnoty.

 

Pramene:

Titus Livius: Dějiny I, preklad Pavel Kucharský, Čestmír Vránek, Svoboda 1971, s. 118-120

Henri Pinta, Brutova prísaha, 1884